Jak hodnotíte zásah Policie ČR v souvislosti s útokem ve Fakultní nemocnici Ostrava?
V tomto případě bylo určitou pomyslnou výhodou to, že k útoku došlo ve velkém městě. Pokud by šlo o zdravotnické středisko v malé obci, tak by dojezdové časy byly pravděpodobně horší. Z tohoto pohledu tedy jak dojezdový čas, tak samozřejmě nasazení všech složek Integrovaného záchranného systému bylo správné. Ukazuje se, že ve velkých, ať už okresních nebo statutárních městech to funguje, horší by to mohlo být v menších městech. To, že policisté dokázali vytěžit kamerové systémy, které jsou v nemocnici, identifikovat podezřelého a nasadit policejní vrtulník a vrtulník letecké záchranné služby k tomu, aby mohli provést úkony, které vedly k tomu, že podezřelého vypátrali, se dá každopádně hodnotit jako rychlý zákrok. Chtěl bych touto cestou poděkovat všem složkám, které se na zásahu podílely a zároveň vyjádřit soustrast všem pozůstalým.
Nejde o první případ útoku na takzvané měkké cíle, určitě se bude opět diskutovat o jejich zabezpečení. Vy osobně považujete zabezpečení těchto cílů za dostatečné?
Zákon na ochranu měkkých cílů požadujeme po ministerstvu vnitra nejen po celé současné funkční období, ale i déle. A to v souvislosti s tím, že je nám stále dokola předkládán zákon o bezpečnostních činnostech, to znamená o činnostech bezpečnostních agentur, který není dobrý, a i teď bychom měli problémy s jeho přijetím. Všichni, kteří se touto problematikou zabýváme, to znamená minimálně poslanci podvýboru pro Policii ČR, obecní policii a soukromé bezpečnostní služby, říkáme, že je potřeba pracovat na zákoně na ochranu měkkých cílů. To znamená v první řadě je třeba vytvořit tento zákon a až na něj by měla navazovat činnost soukromých bezpečnostních služeb, které by byly v případě potřeby, pokud by vykonávaly nějakou činnost v těchto prostorách, začleněny do složek Integrovaného záchranného systému pro ten prvotní zákrok.
Co by měl zákon na ochranu měkkých cílů obsahovat?
Především by měl vydefinovat všechny měkké cíle a to, jak si stát představuje jejich ochranu. To je totiž různorodé. Něco jiného je nemocnice, něco jiného je škola a něco jiného jsou například velká obchodní centra. Nelze úplně přesně říct, jak to udělat, ale víme, co by mělo být smyslem tohoto zákona. Důležité také je rozdělit role, které by měl stát, popřípadě soukromé bezpečnostní agentury, v případě útoku na tyto cíle vykonávat. My po tomto zákoně voláme neustále, na mnoha jednáních jsme žádali ministerstvo, abychom se touto problematikou zabývali, ale zatím bez odezvy.
Samozřejmě tomu, aby k takovýmto činům docházelo, stoprocentně zabránit nikdy nelze, to nejsme schopni, ale můžeme vytvořit ucelený systém, který by stanovil, co dělat, když taková situace nastane. Na druhou stranu s tím samozřejmě souvisí i určitá forma připravenosti obyvatelstva, jak se zachovat v krizových situacích.
Tím máte na mysli prevenci?
Ano. Ukazuje se, že ne všechno, co tady fungovalo před listopadem 1989, bylo špatně a ne všechno bylo rozumné rušit. Už dnes se mluví o oprášení branné výchovy či upozorňování obyvatelstva, jak se chovat v krizových situacích. Nemusí se jednat jenom o útok aktivního střelce, ale například i o požár nebo jakoukoli mimořádnou událost, která může nastat. Pravdou je, že se snažíme v tomto něco dělat, na školách se už uskutečnilo několik individuálních cvičení při útoku aktivního střelce, požáru nebo úniku plynu, každá situace je totiž jiná. V případě požáru, úniku plynu nebo jakékoli jiné podobné katastrofy je potřeba co nejrychleji školu evakuovat a vytvořit místo, kde dojde ke srazu dětí nebo osob, které jsou v daném prostoru. Bohužel zjišťujeme, že mnoho míst, kde byly evakuační prostory, takzvaná shromaždiště, dnes nefunguje, místo nich je například parkoviště obchodního domu, takže často ani netušíme, kde by se ti lidé shromažďovali, a může nastat chaos. V takových případech ani nemusíme vědět, jestli nám někdo v dané škole nebo budově zůstal.
Úplně jiná, přesně obrácená situace je, pokud by do daného prostoru – školy, nemocnice, úřadu atd. - vnikl aktivní střelec. V těchto případech je potřeba nevybíhat, ale naopak se zabarikádovat a čekat do příchodu specialistů. Takže to jsou dvě zcela odlišné věci, které se sice podle školního řádu a jiných předpisů papírově řeší, ale ve skutečnosti fyzicky na ně nejsme připraveni. Tím myslím různá školení ať už na školách nebo pracovištích. Cvičení sice probíhají, ale jsou plánována a připravena. Třeba dělat cvičení, která mají smysl.
Co tomu brání, proč k nim nedochází?
Každé cvičení stojí síly a prostředky. Musí ho někdo zorganizovat a musí se tomu chtít někdo věnovat. Zatím vidíme priority ministerstva vnitra zcela někde jinde.
Je podle vás třeba měnit legislativu v souvislosti s držením zbraní?
Legislativní změna se už připravuje. Návrh, kterým reagujeme na evropskou směrnici, je už ve Sněmovně. Nelíbí se mi vyjádření některých politiků a jiných rádoby odborníků, kteří komentují tuto tragickou situaci a říkají, že je potřeba zbraně mezi lidmi odebrat. Pokud bude někdo volat po větším odzbrojení obyvatel, s tím nesouhlasím, omezování držení zbraní nic nevyřeší. Nikde ve světě to ke snížení kriminality nevedlo. Naopak si myslím, že pokud by byl například v tomto případě na místě jeden člověk, který by měl legálně drženou zbraň, tak mohl toho útočníka zneškodnit a celá ta situace mohla mít na svědomí »pouze« dva lidské životy – jednu oběť a pachatele. Musíme si také uvědomit, že zbraň jako taková sama nezabíjí. Zabíjí člověk, který ji ovládá. A pokud někdo chce omezit držení střelných zbraní, měl by si uvědomit, že jako zbraň může posloužit také například mačeta nebo nůž. Takže zastánci odzbrojení mohou volat po snížení počtu legálně držených střelných zbraní, ale nedocílí toho, že pachatel nebude vyzbrojen nožem, mačetou, sekerou nebo čímkoli jiným.
Neměli by dávat větší pozor lékaři, kteří musí žadatele o zbrojní průkaz vyšetřit?
To je zřejmě jediná věc, o které by se mohlo v souvislosti s držením zbraní diskutovat. Pokud jde o samotné vlastnění a nošení trestní zbraně, je to podle mě v naší legislativě ošetřeno dostatečně. Legálně to smí pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence. Výjimku tvoří zbraně, které nepodléhají registraci u policejního útvaru - například vzduchovky nebo různé historické zbraně. Zbrojní průkaz vydává policie na základě žádosti. Žadatel musí být mimo jiné bezúhonný, způsobilý k právním úkonům a také zdravotně i odborně způsobilý, což dokládá posudky.
Jediná věc, o které by se tedy mohlo diskutovat, je role lékaře. Tím myslím případy, kdy dojde k nějaké akutní změně zdravotního stavu, což většinou zjistí registrující praktický lékař. Ve své složce by měl mít napsáno, že se jedná o držitele střelné zbraně a v takovém případě by měl tu situaci vyhodnotit a popřípadě dát podnět Policii ČR, aby na nějakou přechodnou dobu zbraň takovému člověku odebrala pro případ sebepoškození nebo pro případ, že by mohl ublížit někomu jinému. To je jediná věc, která by se mohla změnit, ale jinak jsou ti lidé dostatečně psychicky, fyzicky i osobnostně prověřováni při každém obnovování zbrojního průkazu.