Rozhovor Haló novin s politologem docentem Vladimírem Prorokem
Na konferenci, která se před nedávnem v Praze zabývala vztahy Evropské unie a Ruska, jste citoval ruského spisovatele 19. století Tučeva: »Rozumem Rusko nepochopíš.« Lze tedy Rusku porozumět?
Zásadním problémem rusko-evropských vztahů je, že Rusko je jiné než zbytek Evropy. Je to euroasijská mocnost, největší země světa se specifickou historickou zkušeností a specifickými hodnotami. Uvedený výrok spisovatele Tučeva vyjádřil pocity nejen tehdejší Evropy, ale někdy i Rusů samotných. Nicméně moderní politická věda je podle mého názoru schopna charakterizovat politickou kulturu Ruska a učinit tak z Ruska čitelného partnera. Je tedy otázkou, zda ti, co hovoří o neprognózovatelnosti Ruska, nevědí nic o vědě, nebo účelově manipulují s veřejností.
Čím se vyznačuje podle vás ruská politická kultura?
Do ruské politické kultury se promítá její historická zkušenost, spojená s udržením ruské státnosti, náboženská pravoslavná tradice a zvláštnosti přírodního a ekonomického prostředí. Rusko, podobně jako řada jiných velkých států, je multietnické a multináboženské, přičemž dominantní je ruský národ a pravoslaví. Právě náboženská pravoslavná tradice, která je v Rusku dnes kultivovaná, protože pravoslaví je nedílně spojeno s ruskou státností, může být v řadě případů zdrojem kontroverzí - buď proto, že západní Evropa, včetně ČR, je ateistická, nebo proto, že Evropa je katolická či protestantská, tedy jiná.
Hovoříte o specifické historické zkušenosti Ruska. Vidím jako zásadní, že Rusové mají tvrdě zaplacenou zkušenost s nezvanými hosty. Narážím na Napoleona a především hitlerovské Německo. Nepřátelé byli poraženi, ovšem za nepředstavitelných obětí, lidských i materiálních.
Tyto události jsou jen potvrzením ruské historické zkušenosti. Ruský stát, jehož tradice sahají do 9. až 10. století, se formoval v boji proti vnějším protivníkům cestou postupné konsolidace ruských elit a vytvářením silné centralizované moci. Její neexistence vždy vytvářela hrozbu rozpadu státu a ztráty národní a náboženské, tj. pravoslavné identity. Můžeme zmínit tatarsko-mongolský útok ve 13. století, vojenské konflikty s Litvou, Polskem, Švédskem a Tureckem v následujících stoletích. Asi nejvýrazněji se do ruského povědomí zapsala tzv. smuta (smutná doba 1598-1613), kdy byl dokonce Moskevský Kreml dobyt Poláky a Rusku hrozila ztráta samostatnosti. Devatenácté a 20. století je tedy jen opakováním zkušenosti předcházejících století. Zúročením této zkušenosti je i známý výrok Alexandra III., že Rusko nemá jiné spojence než svou armádu a flotilu. Postupná konsolidace ruské elity a vytvoření mocenského centra vedly k vítězstvím a územní expanzi. Rusové to nazývají sbíráním zemí nebo nabalováním vrstev jako na cibuli.
A jak byste nazval konstituování Sovětského svazu? Také nabalování vrstev?
Po roce 1917 přešla na stranu bolševiků polovina carských důstojníků, protože se domnívali, že pouze bolševici jsou schopni zabránit rozpadu Ruska. Následné rozšiřování sfér vlivu Sovětského svazu bylo projevem soupeření kapitalismu a komunismu, kdy tzv. demokratický Západ ne vždy měl čisté ruce. Národně-osvobozenecké hnutí, které mělo podporu SSSR, bylo odpovědí na kolonialismus Západu. Mnichovská dohoda, podepsaná i Francií a Velkou Británií, nepochybně posílila prestiž SSSR v očích naší veřejnosti. V rozšiřování sfér vlivu SSSR mohl být i aspekt tradičního ruského mesianismu.
Mnichovská dohoda 1938, stejně jako nulová pomoc spojeneckému Polsku ze strany Velké Británie a Francie v září 1939 ukázaly, že každý hájí jen své zájmy a hledá strategickou výhodu. Stalin se choval analogicky, snažil se zajistit strategické zájmy SSSR. Co se týká okupace či připojení Pobaltí, historie zná situace, kdy část obyvatel může podobný akt akceptovat, vždyť část obyvatel Pobaltí se aktivně podílela i na VŘSR.
Rusko je multietnické, jak jste zmínil. Je mnohonárodnostním státem, a víceméně bez problémů v něm žijí věřící různých náboženství, včetně muslimů. Zdá se, že s nimi asi nejsou takové problémy, které mají některé západní společnosti.
Rusů je cca 77 %, většinou jsou pravoslavní (43 %). K islámu se hlásí okolo sedmi procent populace. Rusko nezná náboženské konflikty, které zažila Evropa se vznikem protestantismu, neboť v rámci modelu cesaropapismu náboženské otázky rozhoduje hlava státu, a i přes dominanci pravoslaví se stát snažil udržovat náboženský smír. Navíc, v rámci konsolidace vládnoucích vrstev ruská elita vždy akceptovala neruskou elitu jako protipól bezprávné masy, kterou tvořila většina obyvatelstva. Sjednocení elit vytvářelo opozici bezprávných mas a jejich vzájemnou solidaritu, na čemž Lenin stavěl svůj projekt národnostní politiky bolševiků.
Čím je specifické pravoslaví, které je v Rusku dominantní?
Ruská pravoslavná církev existuje tisíc let. Statistiky uvádějí, že v Rusku věří v Boha, nehledě na více než 70 let režimu řízeného komunistickou stranou, 70 procent obyvatel, u nás to je šestnáct procent. Čistých ateistů je v Rusku třináct procent proti 38 procentům u nás.
Znakem pravoslaví je větší důraz na duchovno, na emoce, a menší důraz na materiálno a racionální jednání. Pravoslaví nevystupuje aktivně za řešení sociální otázky, jak to známe z katolicismu, ani nepodporuje efektivní výrobní činnost, jako tomu je v protestantismu vycházejícímu z Kalvína. To je jeden z důležitých faktorů, proč v Rusku existují velké rozdíly mezi životním standardem elit a běžného obyvatelstva a produktivní výrobní činnosti nemají mezi obyvatelstvem vysokou preferenci. Emocionalita pravoslaví svým způsobem blokuje analytický a instrumentální přístup k realitě.
Z druhé strany pravoslaví uvažuje vždy o celku, pokud dojde ke spojení tohoto vnímání se západním analytickým myšlením a pragmatismem, výsledným efektem může být razantní reforma a i systémové myšlení, které přesáhnou rámce pravoslaví. Tomu odpovídala politika ruských carů Ivana Hrozného, Petra Velikého, Kateřiny Veliké a nakonec i bolševiků.
Další, co je typické pro pravoslaví, je jeho mesianismus, což už jsem uvedl. Předpokladem naplnění mesiášství Ruska je jednota ruského světa, víra ve sjednocující roli pravoslaví a státu. A snad už poslední, co vidím jako typické pro pravoslavný svět, je nedůvěra v demokracii. V katolicismu je podpora demokracie spojena s encyklikami papeže z konce 19. století, v protestantismu je demokracie spojena s volbou církevní reprezentace. V Rusku dominuje loajalita a podřízení se státu.
Jak do toho zapadají »divoká« devadesátá léta?
Rozpad SSSR v devadesátých letech vedl ke ztrátě, respektive k hledání národní identity. Ukázalo se, že kopírování západních vzorů je cestou k chaosu, tj. smutě. Konkrétním případem byla vláda prezidenta Borise Jelcina v devadesátých letech, kdy se v Rusku realizoval liberální projekt, který skončil hlubším sociálním a ekonomickým propadem, než byla druhá světová válka. Východiskem ze situace se stal projekt suverénní demokracie Putina, tj. »demokracie v ruském hávu« navazující na ruské tradice silné centrální moci a vzájemné podpory pravoslavné církve a státu.
Od událostí na Majdanu, které vyvrcholily v době sočské olympiády v únoru 2014, slýcháme stále v mainstreamu, že Rusko se chová expanzionisticky. Jak to vidíte vy?
S tzv. současným ruským expanzionismem, což je dnes skutečně oblíbený termín některých lidí, je spojována válka s Gruzií (2008), připojení Krymu (2014), podpora odštěpeneckých území na východní Ukrajině (2014-2017), a dokonce i Sýrie. Tyto projevy expanzionismu jsou podle některých teoretiků jen pokračováním tradičního ruského expanzionismu. Historickým faktem je, že Rusko se rozrostlo z relativně malého knížectví do ruského impéria, pak Sovětského svazu a nyní (to se poněkud zmenšilo) do Ruské federace.
Pokud se podíváme na ruskou středověkou a novověkou společnost, tak tehdejší ruská expanze byla analogií expanze všech koloniálních mocností. Rusko tedy nebylo výjimkou. Podobně období konfrontace Západu a Východu, které vyústilo do invaze SSSR do Maďarska 1956 a Československa 1968, bylo prakticky protipólem koloniálních válek západních zemí – Alžír, Vietnam, Angola… Při posuzování politických událostí se často soudí jednostranně a zapomíná se na biblické rčení o břevně ve vlastním oku.
Problém prý je v tom - jak uvádějí kritici Moskvy, že Západ se na rozdíl od Ruska změnil a Rusko nepatří k moderním demokratickým zemím.
Obecným problémem řady teoretiků je ignorování ekonomických základů politického chování. Proto ztotožňují dnešní Rusko s carským režimem nebo komunistickým SSSR. Dnešní Rusko je tržní ekonomikou, kapitalistickým státem, tj. klíčovou úlohu sehrává kapitál a ve společnosti se projevují rozpory mezi vlastníky a nevlastníky. Když se podíváme na míru nerovnosti, vypočítané Giniho indexem, Rusko je na úrovni srovnatelné s USA a Čínou, byť se zde výrazně odlišuje od Evropy. V Rusku se uvádí, že rozdíl v příjmech mezi nejchudšími a nejbohatšími je dnes 16násobek, v podmínkách Sovětského svazu to byl čtyřnásobek. Navíc v důsledku ekonomické krize a sankcí narůstá v Rusku chudoba, propadají se střední vrstvy - ovšem stejně jako jinde, Spojené státy nevyjímaje. V Rusku jsou nízké daně, 13procentní rovná daň, a když některé politické strany v Dumě navrhovaly progresivní zdanění, což by mohlo rozvíjející se »nůžky« zastavit, tak to bylo většinou reprezentovanou proprezidentskou stranou Jednotné Rusko odmítnuto. Rusko je tržní ekonomikou, nicméně je potřebné připustit, že se specifickým systémem státní moci, který formálně vykazuje znaky poloprezidentského systému, ve skutečnosti ale funguje v duchu ruských tradic jako systém superprezidentský. Dnešní Rusko je nepochybně jiné, otázkou ale je, do jaké míry je jiný Západ.
Častým argumentem toho, že Rusko prý nepatří mezi demokratické země, je to, že vedlo válku v Gruzii, anektovalo Krymský poloostrov, a je tu hrozba, že připojí i další území - uvádí se část Ukrajiny, Pobaltí. Co vy na to?
Podobná tvrzení vycházejí z ideologického schématu: My jsme ti vždy dobří a Oni jsou ti vždy špatní nebo z politického zájmu zformovat v lidech jasnou představu o nepříteli, a tím odůvodnit potřebu zvýšit vojenské výdaje nebo omezit demokracii. Podobný přístup ignoruje věcnou analýzu problému, opírající se o fakta. Válka v Gruzii 2008 byla zahájena gruzínským útokem na Jižní Osetii, který nicméně ruská strana očekávala a efektivně zareagovala. Příčinou řady konfliktů v postsovětském prostoru je to, že státy, které se oddělily, ignorují fakt multietnicity a multireligiozity na svém území a snaží se vše kontrolovat z centra, likvidujíc tím specifika, která byla v době SSSR minimálně formálně respektována. Je to případ nejen Gruzie, ale i dnešní Ukrajiny. Západ Ukrajiny, který má jinou historickou zkušenost a jiné hodnoty, se snaží podřídit si východní část Ukrajiny a i Krym, který byl k Ukrajině navíc připojen až v roce 1954 Chruščovem. Podobná politika musí dříve nebo později narazit na odpor. Je to analogická situace, jakou prožilo Československo, odlišnost Čechů a Slováků nakonec vedla k federalizaci a rozpadu.
Co se týká samotného oddělení Krymu, problém má dvě roviny. Jednak nerespektování specifiky »ruského« Krymu centrální (ukrajinskou) vládou, jednak je to otázka revoluce či převratu v Kyjevě v únoru 2014. Jestli část společnosti má právo na revoluci a faktické popření ústavy, tak jiná část má právo nesouhlasit a referendem určit svůj další osud. Kritici referenda na Krymu zcela ignorují fakt, že převratem přestala ukrajinská ústava platit. Rusko, podobně jako v případě Gruzie 2008, situace využilo a naplnilo svůj strategický zájem kontrolovat Černé moře z Krymu a nepustit sem vojska USA, což se mohlo stát, protože dohoda o přítomnosti ruských vojsk na Krymu měla vypršet v roce 2017.
Co se týká rizika další expanze Ruska, ti, co straší ruskou hrozbou, by měli uvažovat ekonomicky podobně, jako to dělá současné ruské vedení, ve kterém jsou vlivnou skupinou liberálové. Náklady na připojení Krymu činily v první fázi 500 mld. rublů, a tyto peníze ruské ekonomice logicky chyběly v dalších regionech. Připojování dalších území k Rusku není možné, protože pro Rusko by to bylo nevýhodné, ekonomicky by to neuneslo.
O co tedy Rusku jde?
Ruský kapitál má zájem na zisku, a ne na sociálním zajištění obyvatel takzvaně okupovaných zemí. Má zájem na vývozu svých surovin, na ekonomické spolupráci, na západních investicích, a tudíž nemá zájem na eskalaci jakéhokoli konfliktu, tím spíše na svých hranicích.
Existuje ale i menšinový opačný názor, který lze najít u ruských monarchistů majících podporu pravoslavné církve. Ti hovoří o potřebě obrany celého ruského světa, což nepochybně vyvolává strašáky minulosti. Jejich vliv ale není v současnosti rozhodující, nicméně pokud by někde došlo k výraznému poškozování zájmů Rusů mimo území Ruska, jejich vliv by mohl vzrůst.
A co vojensko-průmyslový komplex Ruska?
Ruská armáda nebyla modernizována od devadesátých let, což vedlo i k rozpadu vojensko-průmyslového komplexu. Jeho obnova, stejně jako přezbrojování ruské armády, bylo zahájeno po roce 2008. Vojensko-průmyslový komplex je plně vytížen požadavky ruské armády a i požadavky zahraničních zákazníků, mezi které patří Čína, Indie a další desítky zemí, včetně tradičních odběratelů západních zbraní. Zájem o ruské zbraně narůstá zejména po ruské angažovanosti v Sýrii, která ukázala jejich efektivnost. Jinými slovy, nepotřebuje vyvolávat konflikty, ty existují nezávisle na nich. Zatím nikdo neprokázal, že by Rusko dodávalo zbraně v rozporu s mezinárodními rezolucemi.
Další názor, který můžeme slýchat: problémem NATO je, že při současném vývoji není prý schopno se Rusku bránit, a proto musí jeho členské země zbrojit. Jak to vidíte vy?
Rusko zatím pouze reaguje na konflikty, vyvolané USA usilujícími o tzv. demokratizaci autoritativních režimů, jejichž výsledkem je zatím jen šířící se chaos. Otázkou tedy je, kdo má mít větší obavy. Pokud porovnáme lidský i ekonomický potenciál Západu a Ruska, vojenské výdaje Ruska, je to nesouměřitelné. Podle zprávy SIPRI USA dávají na zbrojení 610 miliard dolarů proti 85 miliardám Ruska a 216 miliardám Číny. Tvrzení o ruské bezprostřední vojenské hrozbě jsou proto zcela iracionální.
Jaký je váš názor na hackerské ovlivňování voleb v cizích státech, kdy se ukazovák stáčí zásadně k Rusku?
Hovořit o hackerských útocích placených ruskou vládou je ztráta času. Dokud nebudou publikovány přesvědčivé důkazy, je to jen odvádění pozornosti od vnitřních problémů západních zemí, respektive výraz snahy západních vládnoucích elit zakrýt jejich vlastní politická selhání.
Podle mého česká veřejnoprávní televize přispívá k šíření paniky z údajné ruské okupace i tím, že odvysílala norský sci-fi seriál ze současnosti Okupace, v němž soudobé Rusko okupuje Norsko.
Česká televize se vůbec vyznačuje specifickým pojetím objektivního a vyváženého vysílání. I slovenské televize jsou korektnější.
Monika HOŘENÍ